Po několika letech se mi povedlo „uvolnit“ na grand tourový výlet Bikolky a opět mi to vyšlo na Giro. Z ročníku jsme si vybrali etapu s dojezdem do Madonny di Campiglio, když cílové stoupání začínalo v městečku Pinzolo dole pod Madonnou.

Tentokráte jsme na rozdíl od mého prvního Gira v 2011 jeli obytným autem. Přestože jsem to z počátku považoval za trochu masňáckej způsob, rychle jsem tomu přišel na chuť.


Řízení se neohroženě chopil kamarád, takže jsme si komfortně užíval cestu ČR -> ITA. Poplatky jsou, aspoň co mi paměť slouží, +- stejné jako za osobák, takže to cestu prodraží hlavně spotřebou (cca 11l/100 km) a půjčovným (od 1500 kč/ den). Dále jsme ještě platili za parkoviště, ale to bylo dané tím, že jsme si vyhlédnuli místo přímo v Madonně, nejblíže cíli jak to šlo a už jsme se nechtěli přesouvat jinam.

Naše základně v Madonně.


Taky proto že jsme dorazili se soumrakem. Když jsem vylezl z auta, znovu jsem ocenil komfort obytného vozu a byl rád, že nemusím stavět stan. Bylo kolem nuly, takže když jsme u grilu začali mrznout, přesunuli jsme se dovnitř a zapnuli topení.

Druhý den jsme vyrazili na prohlídku okolí. Sjeli jsme do Pinzola, vyšlápnuli celé cílové stoupání a prozkoumali prostor cíle. Kouzelné je, že ještě necelých 24 hodin před závodem to prakticky vypadá spíše jen jako po ukončené zimní sezóně.

Tady bude zítra cíl?


Večer to začalo hučet, jak to začali navážet a druhý den dopoledne, tam kde nic nebylo, je najednou pódium, obytné buňky, brány, zábradlí apod.

Tady bude dneska cíl.


Dopoledne jsme znovu vyšlápnuli nahoru do cíle a při sjezdu dolu vyhlíželi to nejlepší místo na koukání. Počasí se naštěstí docela vybralo, takže se napsaly nápisy na podporu českých závodníků a čekalo se.

Závodníci dorazí za pár hodin.


Zajímavý byl rozhovor s vedle čekajícím Američanem, který vyprávěl, jak si konečně v důchodu splnil sen a zajel se do Evropy podívat na největší cyklo závody. Od jarních klasik, teď na Giro a dále na  Tour. Taky říkal, jak přátelé nechápou, co na tom vidí, když tam hodiny čeká, pak profrčí závodníci a je po všem.

Už jedou.


To jsem taky už slyšel 😊. Sledování závodu je však jenom jedna část zážitku.

Jde o ten výlet, fanouškovskou atmosféru, možnost vyšlápnou si slavná stoupání, krásnou přírodu kolem…

Po závodě kolem nás zpět do Madonny sjeli závodníci, kteří tam bydleli po jednotlivých hotelech. Někteří dokonce zamávali, jiní se tvářili stejně profesorsky, jak závodí. Hned vedle našeho obytňáku bydlela v hotelu Astana, tak jsme se nacpali do jejich autobusu na prohlídku. Personál bych ochotný a chápavý.

Autobus Astany.


Kousek dál zase bydlel Movistar, tam jsme dohlíželi, aby klukům udělali po závodě údržbu kol pořádně.

Údržba kol po závodě.


Trasa Gira tento rok bohužel neumožňovala šikovně shlédnout více etap bez utracení příliš dnů dovolené, takže další den ráno jsme točili zpět do ČR.

Po cestě domu jsme ještě neodolali přírodním krásám a uskutečnili jeden neplánovaný trek, stylem půjdeme se podívat na ty vodopády. Co kdyby jsme vylezli nahoru nad ty vodopády? Tady přelezeme a vylezeme k té boudě nahoře? Když už jsme tady, co kdybychom došli až nahoru?

Neplánovaný trek, co je za rohem?


Jinak ty vodopády se jmenují Valorz Cascate a nástup na tento krásný výšlap je poblíž městečka Rabbi.


Doprava: Obytným autem, kola na nosiči vzadu.

Poplatky: Klasika dálnice a Brenner, poplatky stejné jako za osobní auto. Poplatek za parkování v Madonně.

Spaní: Na parkovišti v obytném autu.